Venuše - Mars: Na půli cesty

Obé pohlaví má svoje přednosti a vývojové kompromisy, které si s sebou táhne od úsvitu evoluce. Nikdo neví přesně, jak to na začátku bylo, ale máme podstatné vědomosti o tom, že se člověk jako druh skutečně po mnoho tisíc let vyvíjel. Muži i ženy se potřebovali přizpůsobit životu, jak nejlépe dokázali.

Často poslouchám stížnosti ublížených žen, nebo zastydlých mužů, jak hrozné je žít s tím opačným pohlavím. "Nechápou vás", "ubližují vám", případně jsou „úplně vypatlaní“. Ženy cítí nedostatek opory ze strany partnera, protože on prostě řeší problémy jinak, než by ony potřebovaly, muž cítí nedostatek podpory ze strany ženy, která se chová jako jeho matka namísto obdivující manželky.

Patřím mezi ženy, které nemají příliš rády stížnosti typu „on mi nerozumí, on má jiné záliby, kašle na mě apod.“ V tuto chvíli se žena dostává do jha závislosti, jako by říkala „moje štěstí závisí na něm“. Mluvím teď za ženy, protože na tomto poli se lépe orientuji. Namísto, aby některé ženy nějak zareagovaly na daný stav, uchylují se k plačtivosti, místo akce přichází jen planá slova. Proč? Protože lidé (resp. tyto ženy) nechtějí rozumět sami(y) sobě.

Nesnáším škatulkování. Obecně vzato, jsou mezi námi jedinci, kteří "v tom" mají jasno, jedinci, co si budou chronicky a hloupě stěžovat na toho druhého, jedinci, kteří jsou na půli cesty v různých názorech apod. Mám ráda muže i ženy a to právě pro to, čím doopravdy jsou. Mám ráda rozdíly. Mám ráda ženy, které ví, co chtějí, a zdravě sebevědomé muže, kteří se znají. Nevadí mi neshody a neporozumění. Snad proto mohu říct, že nepotřebuju ani tolik druhému sdělovat „co my ženy potřebujeme“, ale spíše se tázat, „čím si můžeme navzájem prospět?“

Aby mohli spolu dva lidé koexistovat, musí se navzájem pochopit. Uznávám, že je to těžké, ale je to jeden z úkolů, který na tomto světe máme. Je to výzva. Představit si pocity druhé osoby co nejvěrohodněji je náročné, avšak děláme to. U opačného pohlaví je to těžší tím, že jsme jeho kůži podle nás nikdy nezažili, a taky k tomu předstupujeme již s jistým předsudkem – je to přece muž, nemohu mu rozumět. Takto to není. Jestliže k něčemu přistupuji s tím, že to „nedám“, neurotransmitery v mozku zachytí sloučeninu tohoto pocitu a zablokují určité další sloučeniny v mozku, např. sloučeniny paměti, tedy i porozumění. To je biologická odpověď na myšlenky a zároveň naplnění známého úsloví „podle vašeho přesvědčení se vám staň“. V psychologii se tomu říká pygmalion efekt.

Vrátíme-li se do pravěku, obě pohlaví se adaptovala tak, aby využila maximální potenciál v nich skrytý. Obecně se považují ženy za zdatnější v komunikaci, a to, že je to proto, že společně vařily uloveného mamuta a probíraly mezitím svoje obavy o svého muže „tam venku“. Muži zas při lovu zažívali pocity strachu a úzkosti, ale nebyl čas je někomu vykládat, ventilovat je. Jsme zkrátka rozdílní a je to dobře. Je to založeno na dobré úvaze něčeho nebo někoho, co nebo kdo nás přesahuje. Přesto si stěžujeme.

Z těchto rozdílných adaptací dnes vystupují převážně potíže ve vztazích. Je to proto, že jsme nepochopili a nepřijali svoji podstatu. Naše společnost je nastavena nezdravě tak, abychom se potlačovali, abychom přehlíželi to pravé, co je v nás, to, co není lehké odhalit a porozumět tomu, přesto však při troše snahy to jde. Podle freudovské psychologie nepochopená podstata problém neúměrně zvětší, a zvětší i rysy, které původně byly pozitivní. Potom tady máme místo empatických žen ženy přecitlivělé a vztahovačné, místo energických žen ženy panovačné a místo citlivých žen ženy plačtivé a obviňující. Některé ženy mají dokonce z mužské síly strach, a tak namísto přímé komunikace „to a to mi vadí“ preferují náznaky, případně zesměšňování, urážky partnera a stavění se do role jeho matky. Pracovití muži se mohou stát naoko bezcitnými, zdravě sebevědomí muži se stávají při potlačení egoistickými. Důležité je rozpoznat pravou tvář sebe a svého problému nebo rysu a pak zvážit, zda na začátku nebyl v jemnější podobě.

Dalším problémem, který panuje ve světě mužů a žen, je naprostá neochota něco nového pochopit. Celý život se učíme, jen mám někdy dojem, že jistí lidé se učí ochotněji a samozřejměji, a jiní učení nenávidí. Ti pak mají nutně problém, protože v náročném světě to jinak nejde. Učení je adaptací. Kdo se neučí, nevyužívá své adaptační mechanismy. Učíme se i sociálně, od druhých, a také od opačného pohlaví. Proč zatracovat něco, čemu jen nerozumím a co je mi zhola nepříjemné? Ano, setkání s něčím novým a tajemným může být nepříjemné, ale poté, co nastane vhled do situace, mohu názor, tedy i pocit, změnit. Je to o ochotě.

Oboje pohlaví si s sebou prostě nese tzv. evoluční prokletí. Myslím, že jedním ze smyslů života, který dáváme my sami sobě, může být toto prokletí „prolomit“. Uznat, že nás příroda nějak vybavila, ale přesto se hnout dál. Většinou pak nastává harmonie ve vztahu, neboť práce na evolučním prokletí obrušuje hroty rozdílů, aniž by je smazávalo. Ženy se pak většinou postaví na vlastní nohy a mají vlastní záliby, nejsou jen otrokyněmi samy sebe a svých nároků (musím, bych měla a nesmím), mužům zase dojdou jiné aspekty slova pomoc (která nemusí být jen praktická a na cíl zaměřená, ale i prostá a slovní). Že ženy jsou z Venuše a muži z Marsu - mohu se jen pousmát, že je to možné - nic nevypovídá o tom, že se setkali na Zemi, kde platí lepší pravidla.